Canyoning – přidejte svému lezení trocha adrenalinu

Jaro snad už konečně přichází i do Česka a co nevidět bude léto. Že zima není pro lezce ideální, to víme všichni – zmrzlé prsty, ledové stěny, časté srážky, mrznoucí voda, zkrátka všechny ty neduhy, které si umíme představit. Léto na tom ale také není zrovna dvakrát dobře – zpocené ruce, přehřáté skály, nutnost nosit na místo hektolitry vody, rozpatlané čokolády. Možná je tak čas vyzkoušet aktivity, při kterých se stoprocentně ochladíte – třeba právě canyoning.

Typická podoba canyoningu

Relativně mladý sport vznikl kolem roku 1980 ve Francii, ale historie prozkoumávání kaňonů se samozřejmě píše takřka do nepaměti lidstva. O co jde? Na rozdíl od horolezectví se tady nechodí nahoru,  nýbrž dolů – do kaňonů. Skáče se do vodopádů, slaňuje, brodí, přelézají bouldery, zkrátka děláte všechno proto, abyste se kaňonem dostali co nejdále.

Začněte s agenturou

Na rozdíl od lezení, které se dá teoreticky naučit i svépomocí, u canyoningu to rozhodně nezkoušejte. Při neznalosti kaňonu totiž nevíte, jak jsou která jezírka a tůně hluboké, kde jsou slaňovací skoby, kudy přesně vede cesta a tak dále – jít tam na vlastní pěst by bylo na hranici šílenství. Obecně můžete sami (respektive aspoň ve dvojici) chodit pouze tam, kde už jste jednou byli a tudíž přesně víte, kudy cesta vede. Agentura nebo průvodce mají ještě další výhody – skoro určitě vám budou třeba schopni zapůjčit neopren.

Agentura vám mj. vysvětlí, co přesně máte dělat

Na rozdíl od lezení vám nestačí jeden kurz, abyste už mohli aktivitu vykonávat sami. Klíčová je totiž znalost kaňonu, kterou ovšem sami takřka nemáte šanci získat. Neexistují tu totiž žádné mapy (obdoby topa), na kterých by bylo zakresleno, kudy přesně vede cesta. Sami tedy můžete jít jen do kaňonů, který už znáte.

Co potřebuji?

Oproti běžnému lezení se výbava při canyoningu trochu rozšiřuje. Přestože je ledová voda jeden z hlavních důvodů, proč se do kaňonů vůbec chodí, čeho je moc, toho je příliš, a proto je potřeba se před zimou dostatečně chránit. Slouží k tomu zejména celotělový neoprén, který by v ideálním případě měl být naprosto voděodolný. Vhodné je mít také batoh – ideálně oděrům vzdorný a vodopropustný. Do něj patří lékárnička a voděodolná nádoba na doklady, mobil, foťák atp. Poslední odlišností od lezení jsou boty – vzhledem k neoprenu na nich moc nezáleží, ale měly by mít aspoň minimální grip.

Ostatní věci potom už kopírují lezeckou výbavu – základem je každopádně helma (pro případ pádů), lano (podle délky slaňování, většina stačí 60 m) a slaňovací pomůcky: teoreticky stačí pouze kyblík a karabina, ale hodí se mít i pár smycí a prusíků. Nezapomeňte taky na sedák.

Kam jet?

Česká republika na canyoning naneštěstí není nijak bohatá. Všechny vodopády a kaňony, kterými by se teoreticky dalo slaňovat, jsou přísně chráněné. Podobná situace panuje i na Slovensku. Musíme tedy vyjíždět do zahraničí.

Jeden z mnoha alpských kaňonů

Nejbližší destinací je tak Rakousko, nejčastěji se jezdí do Tyrolska, vhodné terény však najdete takřka v každém údolí. Zemí canyoningu zaslíbenou je ovšem Slovinsko. V Julských Alpách je hned několik kaňonů, kde se vyřádí začátečníci i ti nejzkušenější. Centrum aktivit je v obci Bovec pod průsmykem Vršič. Chodí se zejména do kaňonů Sušec, Fratarica, horní a spodní Predelica, Kozjak, Globoški a Volarja.

Další canyoningové destinace jsou už trochu vzdálenější, nicméně určitě stojí za návštvěvu. Jet se dá v podstatě kamkoliv, kde jsou dostatečně vysoké hory, aby v nich kaňony mohly vzniknout. Za zmínku stojí kaňon Verdon ve Francii, kaňony u Lago di Garda v Itálii, spousta kaňonů ve Španělsku a Švýcarsku nebo v podstatě všechny země Balkánu – tam se ale připravte na punkovější dobrodružství než v západní Evropě.

Obtížnost se stupňuje

Canyoning jako takový není nijak extrémně fyzicky obtížný, na rozdíl třeba od těžkých lezeckých cest nebo libovolného horolezení. Největší rozdíly zde dělá mentální odolnost, jak vysoké vodopády jste schopni skákat a jak vysoko se nebojíte slaňovat.

Výška slaňování je jedním z důležitých parametrů obtížnosti

Stupnice se dělí na 6 stupňů značených od C1 do C6. Zatímco C1 je prakticky bez slaňování a se skoky do 1 metru, C6 je extrémní obtížnost vyžadující třeba i bivakování. Mezistupně se liší zejména ve výšce skoků a délce slaňování. Pro C2 je to 3m skok a slaňování do 10 metrů, C3 má skoky do 5 m a 15m slaňování, C4 osmimetrové skoky a 50m slaňování, C5 slaňování 100 metrů a skoky i přes 15 metrů.

Nebezpečí a rizika?

Při správně prováděném canyoningu nehrozí víc rizik než při lezení nebo horolezectví. Jištění neselhává (nebo by aspoň nemělo), helma ochrání při pádu kamení. Problémem může být, když vaší chybou uklouznete a do jezírka nekontrolovaně spadnete – opět ale máte helmu, takže by se vám nemělo nic stát.

Extrémně vzácné (a taky extrémně nebezpečné) jsou bleskové povodně, které můžou hladinu vody v kaňonu několikanásobně zvednout. Třeba v roce 1999 takhle ve Španělsku zahynulo 19 turistů. Jako při všech outdoorových aktivitách se tedy vyplatí dopředu sledovat předpověď počasí.

Diskuse - zanechat komentář

Please enter your comment!
Please enter your name here