Ač by většina lidí klidně řekla, že nejvyšší hora Pyrenejí je i nejvyšší horou Španělska, není tomu tak – ve Španělsku dokonce existují hned dvě vyšší pohoří – Sierra Nevada s nejvyšší horou Mulhacén 3478 m n. m. a vulkanický ostrov Tenerife s horou Pico del Teide (3718 m n. m.). Pico de Aneto je tak s výškou 3404 m n. m. až na „smutném“ třetím místě, což z výstupu ovšem nedělá nic méněhodnotného.
Aneto totiž může profilovat ze své geografického polohy. Je takřka uprostřed Pyrenejského masivu, dá se tak třeba navštívit během několikaset kilometrového přechodu Pyrenejí. Díky své severnějšího poloze a větší vzdálenosti od oceánu taky poskytuje mnohem lepší možnosti pro zimní vyžití, hlavně skialpy. I v létě se tu navíc musí překonávat ledovec, a člověk si tak připadá trochu víc jako horolezec. Jak tedy na něj?
Doprava
Ač uprostřed hor, z Česka se sem dá dostat poměrně dobře. Můžete zkusit náročnou 18hodinovou cestu vlastním autem nebo skočit do letadla a doletět buď do Barcelony, Zaragozy nebo francouzského Toulouse. Z těchto měst je to pak už jen 3-4 hodiny do údolí za městem Benasque, odkud se vyráží na hory.
Normálka ze severu
Nejfrekventovanější cesta vede bezesporu ze severu. Můžete si vybrat, jestli začnete vrcholový den ještě v údolí a pod nástupní místo se necháte vyvézt brzo ráno jedním z mnoha autobusů, nebo jestli využijete pohodlí chaty Renclusa Refuge v cca 2140 m n. m. Přespat se dá i vedle ve stanu. Ať tak či tak, bude potřeba vyrazit velmi brzy ráno, protože vás čeká dost náročný den – na 5 km nastoupáte 1200 výškových metrů. Navíc se v této části Pyrenejí dost často kazí počasí, je tedy nejlepší být dole co nejdřív, ideálně ještě před polednem.
Z chaty obvykle vyráží docela dost turistů, s navigací tak nebudete mít problém. Až do sedla Postilón Superrior ve výšce cca 2900 m n. m. navíc vede jednoduchá dobře značená pěšina.
Pozor na ledovci
Dalších 150 výškových metrů za sedlem pak začíná ledovec. Ač může svádět k lehkomyslnosti, dávejte na něm pozor a rozhodně postupujte podle ledovcové metodiky – mějte cepín a mačky, buďte navázaní a vězte, co máte dělat v případě problémů. Helma je nezbytností i všude jinde, protože masa turistů zkrátka sem a tam shodí nějaký ten kámen, a jakkoliv je lepší být jím netrefen vůbec, je lepší být trefen v helmě než bez ní.
Helmu nejvíc oceníte právě v pasáží za ledovcem, kde se stoupá po uvolněných skaliscích. Jakkoliv to tu není objektivně lezecky nebezpečné, problém může nastat právě v padajících kamenech. Když už ale překonáte i tuto pasáž, dostanete se na předvrchol (cca 3390 m n. m.).
Mohamedův most
Za ním už vás čeká objektivně nejtěžší místo celé cesty, a to Mohamedův most. Cca 15metrový úsek skalnatého hřebenu, kde je kam spadnout. Někteří turisti to zde otáčejí a spokojí se s předvrcholem. Je dobré zde zvážit schopnosti, jestli vám za to vrchol stojí. Pokud se vydáte dál, myslete na zásadu tří pevných bodů – kdy se pevně držíte třemi končetinami a čtvrtou pohybujete. Kromě jistých skupin vedených horskými vůdci se tu nicméně takřka nikdo nejistí.
Po překonání jste na vrcholu už doslova za minutu, zbývá jít jen stejnou cestou zpátky dolů. Obyčejně je dobré být na vrcholu v brzkém dopoledni, abyste to k chatě stihli co nejdřív. Při sestupu se pořádně rozhlížejte, jestli se k vám neblíží bouřka. Pokud ano, nebojte se popoběhnout a/nebo najít úkryt.
Alternativní trasa z jihu
Trasa ze severu je skoro určitě nejjednodušší a nejpohodlnější, to ale pochopitelně znamená, že se jí vydává i nejvíc lidí. Nejrozumnější jinou možností je zkusit jít z jihu. Na začátku si můžete dokonce zvolit, jestli budete preferovat dostat se k samotné výstupové cestě z východu (přes chatu Refugio de Angliós) nebo ze západu (přes chatu Puente Coronas).
Ať tak či tak, půjdete po trase GR 11 – hlavní hřebenovky celých Pyrenejí. Odpojíte se z ní pod jezerem Ibon de Llosars (cca 2500 m n. m.). Zpočátku půjdete velmi prudkým svahem, jezero je ideální k přespání. Brzo ráno vyrazte směrem do sedla Brecha de Tempestades (3218 m n. m.). Výstup je to hodně náročný, v podstatě celou dobu skáčete po obřích balvanech.
Poměrně náročným lezeckým i ledovcovým terénem se pak postupuje směrem k Anetu. Lezení však skoro nikdy nepřesahuje obtížnost 3 podle UIAA. Nakonec dojdete až před Mohamedův most, kde se setkáte s cestou vedoucí ze severu.
Cesta je z jihu je podstatně náročnější, zejména kvůli těžší navigaci, mnohem větší lezecké obtížnosti a špatné dostupnosti případných záchranných prostředků, na druhou stranu se na ní takřka vždy vyskytuje podstatně menší počet turistů, budete ji tak mít skoro celou pro sebe. Výhodou také je, že se na ní odbočuje přímo z trasy GR 11.
