Voda je bezpochyby nejdůležitější součást lidského života. Stačí ji nemít pár dní a dostanete so do obrovského průšvihu. I proto by měl být plán na získání a doplňování vody v podstatě základem každé horské výpravy, protože nejen, že bez ní neuvaříte, ale ani se nenapijete, a tak se dostáváte do nekonečného kola dehydratace, která může v krajním případě skončit i smrtí.
Způsobu, jak na horách získat vodu, je několik – z pramenů, potoků, jezer, vodopádů, rozvařením sněhu, dokupováním na chatách nebo výnosem zezdola, stejně tak je několik způsobů, jak z kterékoliv vody udělat vodu pitnou. Průměrně na horách spotřebujeme tři až deset litrů (podle jídla, teploty, naší potřeby umývat sebe a/nebo nádobí), dobré plánování, kde ji sehnat, je tak základ. Pojďme se dneska na jednotlivé způsoby podívat.
Kde vodu najdeme a kde ne?
Dostupnost vody na daném místě je v zásadě ovlivněna dvěma věcmi – klimatem a typem horniny. Tyto dvě věci vzájemně mohou korelovat, ale taky nemusí. Klima Evropy je nám asi obecně dobře známé – na severu problém mít nebudeme, na Balkáně nebo ve Španělsku ano, v Alpách na severu většinou ne, na jihu občas ano. Výjimku do toho hází ledovce a sníh; i krajiny, které jsou jinak velmi suché, mohou být bezproblémové, pokud tam celoročně taje sníh a ledovce (typicky Střední Asie).
Druhá věc je typ horniny – v některých totiž voda prostupuje na povrch velmi dobře (např. žula nebo ruly), v jiných je naopak většinou schovaná pod povrchem. Nejzrádnější je z tohoto pohledu vápenec, ve kterém voda hloubí jeskyně a pukliny, kudy potom teče do řek v údolí. Nejsnadněji to můžeme pozorovat třeba na Triglavu, kde si s sebou v parné horké dny musíte vzít i několik litrů vody.
Voda z pramenů, potoků a jezer
Minimálně co se týče evropských hor, jedná se určitě o nejčastější způsob doplňování vody. Kromě již zmiňovaných vápencových pohoří narazíte na potoky skoro všude a bude to i dost často. Má to ale pochopitelně i své nevýhody – ta největší je asi nečistota vody.
Zejména tam, kde se hory využívají i hospodářsky (což jsou třeba skoro celé Alpy), hrozí znečištění bakteriemi z výkalů dobytka. Ideální je proto vystoupat až k samotnému pramenu, zkrátka co nejvýše, kde je riziko kontaminace nižší. V ledovcových oblastech zase není dobé pít vodu vytékající přímo z ledovce, neboť ta, kromě toho, že může být znečištěná, je také v podstatě destilovaná.
Jezera jsou velmi dobrým zásobníkem pitné vody, bohužel jsou však v podstatě vždy kontaminovaná zvířaty – pít tak lze pouze po převaření/filtrování. Výjimkou v tomto tvoří Skandinávie, kde je většina ledovcových jezer pitných, případně opravdu odlehlé oblasti kdekoliv na světě
Voda ze sněhu
V podstatě jediný způsob, jak si obstarat vodu v zimě. Vyžaduje to ohromné množství času i paliva – večer a ráno strávíte roztápěním sněhu klidně několik hodin. Výhodou ovšem je, že je voda v podstatě vždycky zdravotně nezávadná (mluvíme samozřejmě o čistém prašanu, ne o několikatýdenním sněhu). Roztápění vody z ledovce bude naopak skoro vždy zdravotně rizikové a musíte ji filtrovat. Pokud by vás snad napadlo pít dešťovou vodu, tak to také rozhodně nedoporučujeme.
Filtrace převařením
Problém kontaminace pitné vody řeší turisté v podstatě odnepaměti, zvířata se totiž v horách vždy pohybovali. Zatímco v Evropě nám většinou hrozí maximálně pár denní průjem, jinde na světě vám hrozí hospitalizace a teoreticky i otrávení. Nejstarší metodou je převaření – jednoduše vodu ohřát na 100 °C a nechat několik minut vařit, což spolehlivě zabije všechny viry i bakterie.
Jedná se sice o 100 % spolehlivost, ale nevýhod je celá řada. Zabere to dost času, v závislosti na objemu vody klidně i několik desítek minut, spotřebováváte zbytečné množství paliva, které s sebou musíte nést a nemůžete to udělat jen tak, když máte žízeň a vidíte kolem sebe potok.
Filtrace moderními způsoby
V zásadě existují dva způsoby filtrace – mechanicky a chemicky. Mechanické filtry jsou obvykle o dost dražší, vydrží vám zase podstatně déle (většina zařízení udává, že dokáží vyfiltrovat i několik tisíc litrů vody). Vodu dáváte do lahve a přes filtr „tlačíte“ do jiné nádoby. Filtr by měl zachytit něco okolo 99 % všech bakterií i virů. Výhodou je dlouhodobé použití, malou nevýhodou je rychlost – litr vody vám zabere něco okolo minuty.
Druhou metodou je pak chemická filtrace. Obvykle se jedná o dvě kapaliny/tablety, z nichž první doslova zabije vše živé, druhá potom neutralizuje první látku. Metoda je to velmi rychlá, látky jsou relativně levné, ale velkou nevýhodou zůstává pachuť chemie, která z vody nikdy nezmizí.
Pokud toto nechcete řešit, je tu ještě jedna krajní varianta, kterou však velmi nedoporučujeme- nosit si vodu s sebou. Kdybyste si měli táhnout vodu na pětidenní trek, ponesete s sebou takřka 30 kg vody (plus veškerou další váhu). Reálně se o tomto dá uvažovat na maximálně dvou-, třídenních trecích, kdy si nebudete vařit.
Poslední možností je ještě doplňovat vodu na chatách. O tomto můžeme mluvit pouze v Alpách, nikde jinde k tomu není dostatečná infrastruktura, výhodou je ovšem bezpečná pitná voda, kterou vám většina chatařů dá zdarma.
