Großglockner – několik atraktivních výšlapů na rakouskou nejvyšší horu

Großglockner (3798 m n. m.) je nejvyšší rakouskou horou. Z ČR je jen pár hodin jízdy autem, a přitom nabízí hned několik různě obtížných možností, jak si zažít vysokohorskou turistiku. Čechů se na něj vydají ročně určitě tisíce, dalších národností klidně desetitisíce. Přístupný je celoročně a výhledy jsou z něj parádní – i při průměrné viditelnosti uvidíte Großvenediger nebo Triglav, za vyšší klidně i stovky kilometrů daleko. Jak tedy na něj?

Ve finální části výstupu

Ještě, než si to řekneme, raději zopakuji pár bezpečnostních instrukcí, přestože jsou doufám všem jasné. Všechny výstupy v sobě obsahují výstup po ledovci a/nebo po skále. Je tak bezpodmínečně nutné vědět, jak se jistit na obou typech povrchu! Vědět, co dělat, když vám spadne parťák do trhliny, jak slaňovat nebo jak používat expresky. A helma se nosí vždycky a všude!

Klasika přes Erzherzog Johann Hütte

Nejznámější, nejnavštěvovanější a taky nejlehčí cesta má dvě varianty, v závislosti na tom, kde začnete. Ta úplně nejklasičtější cesta začíná na parkovišti vedle Lucknerhausu. Odsud se stoupá na Stüdlhütte (2801 m n. m.), což by vám mělo zabrat cca tři hodiny. Tuto část je i s cestou z Česka zvykem nechat na první den a na chatě potom přespat. Pro členy Alpenvereinu, kterými nejlépe buďte vždycky, když vyrážíte do Alp, to stojí okolo 10 €.

Z chaty vyrazte brzo ráno a po ledovci směřujte na Erzherzog Johann Hütte (3454 m n. m.). Cestou vás čeká jedna lehčí ferrata (obtížnost B), i přesto je ale lepší se na ní jistit. Od chaty vyrazíte strmě nahoru a dost možná už tady zjistíte, že se na vás začne projevovat nedostatek kyslíku. To už se nezlepší, takže se s tím smiřte a pokračujte dále na Kleinglockner (3770 m n. m.). Cestou potkáte pár železných tyčí, které můžete obhazovat lanem, a tak se jimi jistit. Lezení je obtížnosti 1 až 2.

Z Kleinglockneru už jen přelezete sedlo Obere Glocknerscharte a po skále vyšplháte na samotný vrchol. Gratuluji, jste tam! V sedle se ale v sezóně tvoří dost často velké fronty, protože se zde mnoho družstev komplikovaně jistí. V jistém slova smyslu se zde dělá špunt. Doporučuji tedy z chaty vyrazit opravdu velmi brzy. Sestup je po stejné trase.

Na hřebínku Kleinglockneru

Tuto trasu lze absolvovat ještě s mírnou obměnou na začátku, místo u Lucknerhausu začneme u Kaiser-Franz-Josefs-Höhe parkoviště. Odsud si můžeme vybrat, jestli k Erzherzog Johann Hütte vyjdete přes Salmhütte, na které se dá přespat, nebo půjdeme rovně přes Frühstuckplatz směrem ledovec Hofmannskees, což je ovšem trochu obtížnější.

Stüdlgrat – obtížnější, ale nádherná trasa

Některými považovanými nejhezčí výstupová cesta má už víceméně lezecký charakter. Zatímco předchozí cesty by mohli zvládnout i méně zkušení turisté, tady (a u všech dalších cest) už je potřeba být s lanem a horami dostatečně obeznámený.

Začátek je stejný jako u předchozí cesty, začne se u Lucknerhausu, odkud se pokračuje na Stüdhlütte. Zde se však cesta oddělí a nastoupí se na hřeben přímo severně od chaty. Obtížnost variuje nejčastěji mezi jedničkou a dvojkou, objevují se ale i trojkové pasáže. Každopádně lze vše absolvovat i v pohorkách. Hřeben je celou dobu krásně vzdušný, tedy nic pro lidi se závratěmi. Jištění je jen občas, ale najdou se i úseky s fixními lany.

Ještě obtížnější cestou je Glocknerwand, který vede po východním hřebeni padajícím z Glockneru. Cesta obsahuje několik slaňovacích pasáží (mj. do sedla Untere Glocknerscharte), zkoušejte ji tedy jen tehdy, když si jste stoprocentně jisti tím, co děláte.

Pallaviciniho kuloár – něco pro fajnšmekry

Cesta Pallaviciniho kuloárem je už jen pro ty nezkušenější. Začíná opět na Kaiser-Franz-Josefs-Höhe parkovišti, odtud se stoupá přes ledovec Pasterze na Glocknerbiwak (3205 m n. m.) Jen to může zabrat klidně šest hodin. V bivaku je jen 8 míst na spaní, ale dost možná se vás tam bude tísnit třeba 20. Místo se vždycky najde.

Z bivaku vás čeká hodinový traverz pod nástupovou trhlinu samotného kuloáru. Pak už je to jen několik délek sněhovo-ledovo-skalního mixu. Po pár hodinách intenzivní dřiny nakonec možná dorazíte na vrchol a budete rádi, když se do večera vrátíte někam do civilizace. Zážitek jen pro ty nejotrlejší. Pro představu, takhle vypadá severní stěna, ve které se kuloár nachází…

Touto stěnou vede kuloár

V oblasti se pochopitelně nachází ještě několik dalších cest, ne všechny jsme zmiňovali. Jsou totiž méně navštěvované, známé nebo vyzývající, což ale neznamená, že by nestálo zato je vylézt. Namátkou se dá zmínit třeba Lammergrat. Skoro všechny cesty se taky dají absolvovat i v zimní variantě na skialpech, což je taky parádní zážitek.

Vysoké Taury přejí nejen horolezcům

Oblastí Vysokých Taur a Großglockneru prochází ještě jedna světoznámá památka – vysokohorská silnice Großglockner Hochalpenstraße. Vine se z Heiligenblutu přes Eidelweißspitze, vrchol, jenž i nejvyšším bodem silnice (2571 m n. m.) do Brucku an der Großglocknerstraße. Celá cesta má 48 km. Motorky za vjezd na cestu platí 25 euro, automobily 35, silniční cyklisté jej mají zdarma – a také si jej určitě nejvíc užijí. Tuhle cestu byste při příjezdu na Grossglockner rozhodně neměli minout.

Großglockner Hochalpenstraße – ráj pro silniční kola

Diskuse - zanechat komentář

Please enter your comment!
Please enter your name here