Lezení na písku: hlavně česká specialita

Zima už naplno udeřila i v Česku, lezecké haly jsou zavřené a lezení venku je jen pro ty nejotrlejší. Místo prokrastinace na netflixu je tak čas načerpat nezbytnou teorii, a tentokrát to bude ke klíčové disciplíně horolezectví – lezení. Konkrétně jedné jeho odnoži, která je z celého světa nejpopulárnější snad právě u nás: lezení na písku. Může za to především množství pískovcových měst, která v Česku máme – České Švýcarsko, Český Ráj nebo Adršpašsko-Teplické skály.

Pískovce jsou vskutku impozantní

Pískovec je ohromně specifický materiál a platí na něm pravidla, která jinde vůbec nepoužíváme. Dost se drolí a to zejména při dešti, kdy se z něj stává v podstatě bábovka. Proto si nechte minimálně 24, u některých měkčích druhů i 48 hodin, po přeháňkách na lezení zajít chuť. Ve většině pískovcových oblastech, minimálně u nás, je taky zakázáno lézt mezi 31. říjnem a 1. dubnem.

Specifika pískovcového lezení

Kvůli ochraně horniny (drtivá většina oblastí je totiž buď v národním parku, CHKO nebo národní přírodní památka) je zakázáno používat magnézium. Někteří drsňáci to řeší speciální směsí… no, nebudu vás napínat, zkrátka si mezi prsty rozemelou směs jehličí a písku nabranou pod skálou.

Také jištění je tady o dost napínavější než jinde. V písku se totiž vůbec nepoužívají skoby (zkrátka by v pískovci nedržely), místo nich se do skály vrtají tzv. kruhy. Do skály se vyvrtá cca 30 cm hluboká díra, do ní se vloží železo, která je na vnější straně zakončené masivním kruhem. Vše se zabetonuje, aby bylo jistota, že železo nevypadne. Kruhy jsou ale náročné na instalaci, tak jich ve stěně bývá celkem málo.

Jištění je na pískovcích největším problémem

Speciální kategorií jsou slaňovací kruhy, která jsou zabetonovány na vrcholech věží, a většinou jsou ještě masivnější než normálně. Prvolezec může ještě používat smyčky, která se dají obhazovat okolo skalních ostrohů nebo provlékat skalními hodinami, případně zasekávat uzly do skalních trhlin. Ať tak nebo tak, právě nemožnost 100% bezpečného jištění dělá z lezení na píscích takovou zábavu

Některé cesty, zejména v Adršpachu, jsou tzv. komínového charakteru. Vyžadují dost odvahy, sebedůvěry a zvláštní způsob soukání se vzhůru. Některé jsou dokonce tak úzké, že je potřeba si do nich nebrat helmu, aby člověk vůbec mohl otočit hlavou…

Kam vyrazit?

Celý fenomén vznikl v německém Sasku, na březích Labe, v podstatě v sousedství Českosaského Švýcarska. Dodnes tam taky najdeme nejvíce cest, na kterých se vyřádí nejen profíci, ale i lezci všech ostatních úrovní. Místní špičaté věže lákají k vylezení úplně každého. Průvodci uvádí, že se v oblasti nachází přes 17000 různě obtížných cest.

V Česku se lezení na písku původně rozvíjelo hlavně na Hruboskalsku u Turnova (neplést s Trutnovem). Pojmy jako Kapelník (nejslavnější místní věž), Valdštejn nebo zámek Hrubá Skála jsou známé i nelezecké veřejnosti. Trochu stranou je umístěn i horolezecký hřbitov, nejenom těch, kdo se zabili přímo při výstupu v Českém Ráji, ale i těch, kteří se do Českého Ráje nevrátili ze svých cest. Čestné místo tu má i expedice z roku 1970, při které účastníci zahynuli v lavině pod Huascaránem.

Pískovce na březích Labe

Trochu stranou hlavní pozornosti, ale rozhodně ne co se týče zajímavosti cest, leží Drábské světničky a Prachovské skály. Zejména lezci vyrůstající na Prachově patřili mezi světovou špičku, přičemž je bohužel nutné zdůraznit minulý čas. Skály zde nedosahují takových výšek jako u Děčína nebo u na Hruboskalsku, to dohánějí svými úzkými tvary a koncentrovaností na jednom místě.

Kromě Českého Švýcarska (kde je ovšem lezení až na výjimky stejně zakázané) se dá vyrazit i do nedalekého údolí Labe. Na pravé straně vedou dlouhé nebezpečné výstupy s možností až 20metrových pádů. Vhodné jen pro opravdové dobrodruhy. Na druhé straně pak sportovní lezci tvoří jednu cestu za druhou. Jištění je tu sice lepší než na pravém břehu, ale stejně jako všude jinde než na píscích, pěkně na nic

Nechte si poradit

Zejména, pokud jste na písku úplní začátečníci. Minimálně si kupte tištěného průvodce, lépe běžte s někým, kdo už má něco vylezeno. Vůbec není ostuda koupit si lezecký kurz. Vylezení prvních pár cest s instruktorem vám dodá potřebnou jistotu, abyste mohli později lézt sami. Vůbec nejlepší je přidat se k místní skupině. Ví, kde založit smyčku, kam dát nohu, kde je drobný chyt a o všechno se s vámi rádi podělí.

Písky si člověk aspoň jednou za život musí vyzkoušet

Oproti jiným druhům skal je lezení na písku mnohem více mentální záležitostí. Z některých míst se prostě nesmí padat. Jištění je většinou minimální diskutabilní. Musíte mnohem víc přemýšlet o tom, na co máte a na co už ne. Musíte se smířit s tím, že budete lézt klidně o několik stupňů lehčí cesty než na stěně.

Mladí a sportovní lezci přicházejí s tím, aby se cesty začaly více jistit a přestaly tak být (tolik) nebezpečné, ale minimálně v Česku na to zatím není lezecká veřejnost naladěna. Písky prostě budou mít vždycky ten nebezpečný punc.

Diskuse - zanechat komentář

Please enter your comment!
Please enter your name here