Mount Everest: mašina na peníze a esence overturismu

Je to nejvyšší hora na světě, jeho jméno i výšku (8 848 m n. m.) si pamatuje skoro každý. Příběh o nezvěstném Georgi Mallorym, který zemřel při pokusu o vystoupání na vrchol, zná každé malé dítě. Jeho odpověď na otázku, proč na něj chce lézt, „Because it’s there“ („Protože tam je“), se stala legendární. Nejinak je tomu s Edmundem Hillarym a Tenzingem Norgayem, první dvojici, které se na vrcholu prokazatelně podařilo stanout. Další filmové trháky pokračují – Reinhold Messner, který jako první zdolal horu bez kyslíku. Tragédie, při kterém zemřelo 8 horolezcům, a která se stala podkladem pro veleúspěšný film Everest (2015).

Pohled na Everest

Právě onen film ale ukazuje na zkázu celé hory i tamějšího horolezectví. Pryč jsou totiž doby Malloryho, Hillaryho a Messnera, kdy se špičkoví horolezci předhánějí v heroičtějších výkonech (i když výjimky se samozřejmě najdou – vzpomeňme si na Kiliana Jorneta, který na Everest vyběhl, nebo Ueliho Stecka, který zemřel při tréninku na traverz Everest – Lhotse). Na Everest chodí davy milionářů v zástupu komerčních expedic. Je to opravdu, co chceme?

Overturismus je problém

Overturismus (přeturistování), jak se tento problém nazývá, samozřejmě není problémem jen Himálajích – najdete ho od Yosemitů, Grand Canyonu, Alp i ve všech městech Evropy – Prahu a Český Krumlov pochopitelně nevyjímaje. Zatímco města se s ním alespoň nějakým způsobem většinou zvládnou vypořádat – regulace AirBnb, poplatky za ubytování atp. – hory, jsou na to zoufale samy. „Vždyť se ale vydávají permity“, můžete namítnout, a měli byste samozřejmě pravdu. Jenže permity jako regulace zoufale nestačí.

Proč tedy jejich počet nepálská vláda nesníží? Zde se už dostáváme k jádru problému – horolezci totiž do Nepálu a Pákistánu, jinak velmi chudých zemí, které jen shodou náhod mají na svém území ty nejvyšší a nejtěžší hory, přinášejí miliony dolarů – jen do Nepálu to dělá přibližně sedm a půl miliardy korun ročně. K tomu samozřejmě připočtěte i početnou komunitu, která je lezci živena na místě – řidiči, šerpové, kuchaři atp., a pochopíte motivaci místních vlád počet povolení nesnižovat.

Turistický ruch je pro místní obrovským zdrojem příjmů

Lezecká sezóna je navíc velmi krátká – na většině hor trvá jen přibližně měsíc na přelomu dubna a května. Dříve to problém nebyl – mezi lety 1953 – 1988 bylo dohromady podniknuto jen 260 výstupů -, s nástupem obrovských komerčních expedic je tohle číslo dosažena klidně za rok. Sezóna se navíc velmi často redukuje klidně jen do pěti hezkých dnů, kdy se na vrchol snaží dostat všichni – a všichni se tam už zkrátka nevejdou. Fotografie a videa front pod vrcholem jsou naprosto absurdní. Pohled na některé komerční expedice je navíc někdy bizarní. Za 130 000 dolarů můžete si můžete třeba dopřát i vyhřívaný jídelní stan se stolem a židlemi. V 5 500 m n. m. Zvláštní?

Šerpové jsou na to sami

Příliš mnoho horolezců není jediným problémem. Skoro všichni totiž chodí se šerpy (neplést se Šerpy (velké Š), což je etnikum), kteří každoročně riskují život v příšerných podmínkách. Obnovují fixní lana, pokládají žebříky přes ledovce, nosí svým klientům batohy, a to všechno za pár dolarů denně. Desítky už jich pochopitelně na hoře zemřelo a ti ostatní mají jednu z nejnebezpečnějších profesí na světě. Etická stránka věci, kdy k dosažení svého cíle klienti riskují život šerpů, není zatím příliš diskutovaná. Není divu, vyvinout se z tohoto morálního dilematu je skoro nemožné.

Dalším obrovským problémem je odpad. Jen loni bylo uklizeno 11 tun (!) zbytků jídla, vyprázdněných kyslíkových i plynových bomb, rozbitých kusů výstroje a vybavení i všeho dalšího, co se na hoře používá. A to vůbec nemluvíme o delikátním problémů lidských fekálií – ty totiž z hory tečou dolů a trvale znečišťují vody v údolí, což ještě ztěžuje život obyvatelům v nížinách.

Odpad pod horami

Do expedic se hlásí i naprosto nezkušení horolezci. Podle šerpů by bez nich nahoru nevyšel takřka nikdo, podle Nepálského ministra zdravotnictví jen přibližně půlka lidí, kterým je udělen permit – ten je totiž udělen takřka všem, kteří zaplatí. Někteří nejen, že se neumí pohybovat na laně, ale ani si neumí nasadit mačky. Představte si podobnou situaci řešit v 8000 m n. m.

Nezkušení lezci potom způsobují fronty, ve kterých ostatní mrznou, protože se nemůžou pohnout dále. V konečném důsledku tak zahyne i několik lidí ročně, protože pro svou nezkušenost nepoznají, kdy se otočit. Když se navíc poté ještě zaseknou ve frontě třeba na Hillaryho výšvihu, na tragédii je zaděláno.

Co s tím?

Dvěma slovy – nelezte tam. Everest už dávno není žádným skalpem špičkového horolezce. Je to jedna z těch lehčích 8tisícovek a všichni to o něm ví. Stačí mít dost peněz, alespoň průměrnou fyzickou kondici a vůdcové se šerpy vás tam vždycky nějak vytlačí. V horolezeckém světě to zkrátka cool není – a dokud se něco nezmění, ještě dlouho nebude

Proč nezkusit třeba Annapurnu?

Pokud vás lákají ty nejvyšší hory, alternativ je pochopitelně mnoho – Lhotse, Makalu, K2, Annapurna, vyberte si. Případně kterákoliv z nižších 7tisícovek (i jakýchkoliv jiných hor), kde bude vás zážitek z lezení a dobrodružství mnohem autentičtější než stání ve frontě za někým, kdo si sotva zaváže mačky.

Diskuse - zanechat komentář

Please enter your comment!
Please enter your name here