Skyrunning – když vám začne chůze být pomalá

Naše počátky pohybu v horách se možná různí, ale jedno budou mít společné – začínaly chůzí. Je celkem jedno, jestli teď lezete v Alpách, Himalájích, Andách nebo jste klidně zůstali v Česku, ale vsadím se, že jste začali pěšky. Já si svůj začátek dosud pamatuji. O pár let starší bratr mě tehdy vytáhl do Jeseníků na klasický přechod z Ramzové na Skřítek. Zabralo nám to tehdy tři dny, ale byl to pro mě zážitek do konce života. Takovéto to tedy v těch horách je, pomýšlelo si mé 11leté já.

Kdesi na Faerských ostrovech

Stalo se to pro mě tehdy dogmatem – na hory prostě patří pohorky, vařič a stan. Všechno ostatní bylo nenormální, a to i přesto, že jsme se posouvali do čím dál větších hor. Protože jsem ale odmalička běhal, časem se stalo nevyhnutelné: obojí jsem spojil.

Fast and light

Skyrunning je sport, jehož cílem, jak už název napovídá, je běhat v oblacích. To se nejsnadněji dělá v horách. Pohorky jsem vyměnil za lehké běžecké boty, krosnu za lehkou vestu, vařič a kupu jídla za pár gelů. Jeseníky, které jsem kdysi přecházel tři dny, mi teď ani nezaberou ani 4 hodiny.

Velkou výhodou skyrunningu je, že nemá limity. Jsou vám česká pohoří malá? Vyrazte do Alp. Ostatně, časem vám nic jiného nezbude. Zjistíte, že běhat se dá fakt všude. Triglav? Bez problému. Zugspitze? Levou zadní. Jebel Tubkal ve sněhu? Lahoda! Noname čtyřtisícovka v Kyrgyzstánu? Šup tam!

Cestou z Jebel Tubkalu v Maroku

Základním předpokladem pro běhání po horách je… umět běhat. Pokud neuběhnete deset kilometrů, těžko zvládnete 5hodinový přeběh Malé Fatry. Pokud už ale bez problému dáte třeba půlmaraton, měli byste to aspoň zkusit. Po dvou hodinách už to totiž není o vaší fyzičce, ale pouze o vaší hlavě. Ta se ale bohužel často trénuje ještě hůř než nohy.

Skyrunning není ale jen o rychlém přeběhu libovolného pohoří, nebo by aspoň neměl být. Je to celá filozofie, kdy se člověk snaží mít u sebe co nejméně věcí. Nejen na horách, ale i v životě. Takový minimalismus převedený do extrému.

Jak začít a na co si dát pozor?

Bereme-li za své, že máte dostatečnou fyzičku, je tu otázka, jak začít? S vybavením to ze začátku nepřehánějte, ale malý batoh nebo vesta, kam si dáte pití, občerstvení a hlavně mobil, se určitě bude hodit. Klíčovou věcí je naplánování trasy. Pro začátek se určitě vyhněte ledovcům a ferratám, ačkoliv časem zjistíte, že ani to nejsou nepřekonatelné překážky. S trochou cviku a málem strachu se ferraty do obtížnosti B dají projít jen tak. Určitě se taky hodí větrovka.

Na ferratě v Bertchtesgadenu

Máte-li rozumně dlouhou trasu, je na čase řešit stravu a pití. Velmi vhodné jsou softflasky, půllitrové flaštičky, do kterých si můžete uložit vodu, případně camelbag. Zjistěte si, jestli jsou po trase studánky, ve kterých si budete moct doplnit vodu! Jídlo je však tou úplně nejdůležitější složkou. Není totiž nic horšího, když vám na hřebenu pár kilometrů před cílem dojde energie. Been there, done that. Vezměte si dostatek sacharidů, ať už je to hroznový cukr, snickerska nebo speciální gely. Pokud jsou po cestě chaty, neváhejte se v nich občerstvit. Někteří s sebou nosí třeba obyčejný chleba s máslem, a vlastně proč ne.

Jako vždycky na horách, velkou hrozbou je počasí. Jeho náhlá změna může překvapit i ty nejzkušenější. Tady se ale ukáže velká výhoda toho, že jste nalehko. Když jste s velkým batohem, musíte nad únikovým plánem pořád přemýšlet. Když ale máte jen litr vody, můžete to plnou parou pustit do nejbližšího údolí a bouřce tak efektivně utéct. Doteď vzpomínám, když jsme ze slovinského Jalovce sestoupali vertikální kilometr pod 20 minut. Dost možná nám to tehdy zachránilo život.

Při seběhu Pik Skobeleva v Kyrgyzstánu

Důležité jsou ale ještě dvě věci – nezapomeňte na mobil a neběhejte sami. Stát se totiž může takřka všechno a pokud si sám ve třech tisících zlomíte nohu bez možnosti zavolat si pomoct, nepomůže vám nikdo. Mobil se vám navíc bude hodit na mapy.

Adrenalinové opojení

„Proč bych to vlastně měl dělat?“ říkáte si možná. Batoh mi nevadí, do přírody vypadnu tak jako tak a ještě na hřebenech před stanem uvidím spousty hvězd. Úplně vás chápu, není nic krásnějšího než sledovat východ slunce při vaření ovesné kaše. Ale přesto, skyrunning má něco do sebe.

Umožňuje vám dělat šílené projekty. V mé mysli teď třeba visí dvoudenní přeběh Nízkých Tater nebo Fagaraše. Můžete vybíhat na Mont Blanc, Elbrus, kamkoliv si zamanete. Navíc budete takřka vždy nejrychlejší. A přiznejme si, že to prostě dělá egu dobře.

Cestou na Triglav

Je tu ale ještě jedna věc, o které jsem se dosud nezmínil. Seběhy. Někdo je miluje, někdo nenávidí, já ale rozhodně patřím do té první skupiny. Ta směska adrenalinu a endorfinů, co vám začne proudit v žilách po prvních pár krocích, totiž vůbec nemá ekvivalent. Každopádně buďte vždy opatrní a nepřeceňujte svoje možnosti. Já se (díky bohu) ještě nezranil, ale spousta ostatních ano – tak nebuďte mezi nimi.

Co na to legendy?

Jsou sportovci, kteří se na stylu Fast and light postavili celou svou kariéru. Kilian Jornet pořád všechny překvapuje svými šílenými výkony – jmenujme třeba výběh a seběh Matterhornu z Cervinie pod 3 hodiny nebo výběh Mount Everestu, 2x, během jediného týdne. Ueli Steck byl podobnou osobností, bohužel před čtyřmi roky tragicky zahynul ve stěně Mount Nuptse při tréninku na přechod Everestu a Lhotse. Jeho výběh severní stěny Eigeru ale zůstane v mé mysli navždy jako něco, co nikdy nepochopím.

Na druhou stranu, třeba takový Reinhold Messner, pořád žijící fenomén celého horolezectví, takovým fandou skyrunningu není: „U Ueliho mně třeba nikdy nefascinovaly jeho rychlostní rekordy. Mnohem víc mi impinovalo, když třeba dokázal vylézt všechny 4tisícovky v Alpách za jedno léto. Pro mě prostě není podstatné, jestli někdo vyleze Eiger za hodinu nebo za pět. .“

Diskuse - zanechat komentář

Please enter your comment!
Please enter your name here