Ueli Steck – vzpomínka na švýcarskou mašinu

Ve světě moderního horolezectví byl naprostý fenomén. Zdolal cesty, o kterých si nikdo nemyslel, že jsou lezitelné, překonal několik světových rekordů a dělal naprosto šílené věci – vyběhl na Eiger, objel všechny alpské 4tisícovky za pomoci jen svých vlastních sil za 62 dní, udělal několik úžasných free solo výlezů a to není všechno. Jeho život ukončila až nešťastná nehoda před třemi roky – Ueli ve 40 letech zemřel při aklimatizačním výstupu na Nuptse u Everestu.

Ueli Steck (© Ludovic Péron )

Dosud si pamatuji, když jsem se tuto zprávu dozvěděl. Měli jsme zrovna po náročném tréninku ve Švédsku a vraceli se autem na klubovnu. Někdo tu novinu zjistil na twitteru a hlasitě přečetl. Všichni jsme se na minutu odmlčeli. Vzpomínali jsme na naše vlastní chyby v horách. Sakra, vždyť jestli byl někdo nesmrtelný, tak to byl on. On byl ten nejlepší z nejlepších. Jak se máme ještě někdy pohybovat na hraně v horách, když už i lidi jako Ueli umírají? Takovou na nás měl moc. Dokonce i New York Times o něm napsali, že to byl nejlepší horolezec světa. Pojďme si ho připomenout

Kde se tenhle švýcarský maniak vzal?

Ueli se narodil švýcarským rodičům v Langnau im Emmental kousek od Bernu. Měl dva bratry, hrál hokej a vyučil se tesařem. Už od mládí ale chodil spolu se svým otcem na hory a byl v tom výjimečný. Již v 18 letech poprvé, a rozhodně ne naposledy, vylezl severní stěnu Eigeru. Ve stejném roce vylezl na Aiguille du Dru Bonattiho pilířem v Montblankském masivu. Úctyhodná bilance na tak mladého lezce, ale tím to teprve všechno začíná.

Během dalších let si postupně získává reputaci světového lezce těžkými výstupy především v Alpách a Himálajích. Nebude to ale trvat dlouho a bude o něm vědět doslova celý svět. V roce 2004 během jednoho dne zdolal Eiger, Mönch a Jungfrau. O rok později jako první vysóloval severní stěnu Cholatse a východní stěnu Taboche. Světová horolezecká média, jako Outside nebo National Geographic, si ho začínají všímat.

Eiger byla jeho životní láska

Severní stěna Eigeru dnes už není extrémně stěna. Pořád je ale velmi těžká a vyžaduje velmi specifické dovednosti. Běžně se leze několik dní, několik lidí se při pokusu o prvovýstup zabilo, než byla ve 40. letech zdolána (pojednává o tom film Nordwand). Steck ji měl ale doslova za barákem, a právě výstupy na Eiger jej učinily nejslavnějším.

Obávaní severní stěna Eigeru

Začalo to v roce 2007, kdy stěnu vylezl za 3 hodiny 54 minut. Přestože se normálně leze několik dní, byl se sebou natolik nespokojený, že o rok později ji zvládl za 2:47. Hozenou rukavici zvedl další Švýcar Dani Arnold a všem vypálil rybník, když stěnu vylezl za 2:28. Ueli ale chtěl mít poslední slovo – a o čtyři roky později stěnu doslova vyběhl za 2:22:50. Video z šíleného výstupu najdete tady. Ueli to pak komentoval jako „bezpečný pokus“ a „lezení nejsou závody“. A pro něj to tak opravdu bylo, dělal to jen pro svou vlastní zábavu, pro nic jiného.

Ueli toho ale zvládl mnohem víc, a to i v Alpách. Ve stejném roce jako při posledním pokusu na Eigeru zdolal všech 82 alpských 4tisícovek za 62 dní bez použití jakéhokoli motoru – jen na kole, pěšky, lyžích a padáku. Video tady. V zimě 2014/15 vylezl během 16 hodin všechny severní stěny Tre Cime.

V Himálajích se ukáže kvalita

A Ueli to uměl. V roce 2013 vysóloval Lafailleho cestou jižní stěnu Annapurny. „Jeden z nejimpozantnějších himalájských výkonů v historii,“ psalo se tehdy. Krom toho, že byl vůbec první, kdo byl na Annapurně sám, mu to trvalo z Base campu nahoru a dolů trvalo jen 28 hodin. To je o 58 dní méně než jakákoliv předchozí expedice na stejné trase. V roce 2007 přitom na stejné trase málem zemřel: „Trefil mě kámen. Čisté štěstí, že jsem přežil,“ psal potom.

Annapurna v celé své kráse

Za tento výstup dostal ocenění Zlatý cepín (Piolet d’Or). Kromě toho ale pochopitelně lezl i jinde – vylezl Makalu, Gašerbrum 2, El Capitan, Čo Oju, Šiša Pangmu, pochopitelně i Mount Everest i spoustu dalšího. Netřeba připomínat, že všechny výstupy striktně bez kyslíku.

Osobní tragédie

Jako v životě každého lezce, i Uelimu se stávaly životní tragédie – ztrácel své lezecké kamarády. Když v roce 2008 lezl na Annapurnu, zachraňoval Iñaki Ochoa de Olzu. Ten zemřel. Když kompletoval všechny alpské 4tisícovky, přímo na Aiguille de Rocheofrt se mu zabil parťák Martijn Seuren. V roce 2016 našel mrtvá těla jiných dvou lezců.

V roce 2013 se dostal do potyčky se skupinou šerpů, která tehdy obletěla svět. Zrovna s parťáky lezl co třetího výškového tábora na Lhotse, kdy museli oblézt šerpy, kteří zrovna natahovali lana. Šerpové se na ně naštvali a začali na sebe vzájemně řvát. Šerpové práci přerušili a stáhli se zpátky do tábora. Když tam pozdě večer přišel i Ueli se svým týmem, už je čekali s napřaženými kameny. Když je doopravdy začali házet, Steckovi a spol. nezbylo než urychleně seběhnout do nížiny.

Lhotse a Everest

Tragická se mu stala až jeho poslední expedice. Trénoval tehdy se svým parťákem Tenji Sherpou na výstup Hornbeinovou cestou západním hřebenem Everestu s následným traverzem na Lhotse – kombinaci, která se nikdy nikomu nepovedla. Jeho parťák ale onemocněl a on se v nastalé nudě rozhodl místo běžné aklimatizace lézt na Nuptse, vedlejší kopec. Přibližně 300 metrů pod vrcholem ale spadl a po 1000m pádu se zabil.

Ani Ueli nebyl nesmrtelný. Zanechal po sobě ženu Nicole a dvě děti. Vzpomeňme si na něj nejen dnes, ale vždycky, když jdeme v horách do zbytečného rizika. I profesionálové umírají.

Diskuse - zanechat komentář

Please enter your comment!
Please enter your name here