Východní stěna Watzmannu – jak na výstup nejvyšší stěnou východních Alp?

Jen málokterá oblast východních Alp je tak vyhlášená jako NP Berchtesgaden u jezera Königsee. Kousek od Salzburgu a jen pár hodin autem z Česka nabízí všechno, co si můžou milovníci hor přát – od jednoduchých túr u jezera přes několikadenní treky se spaním na chatách nebo ferratové túry, kam se člověk podívá, až po ten nejodvážnější počin v oblasti – výstup na Watzmann, nejvyšší horu oblasti, jeho východní stěnou.

Watzmann na pravé části fotografie

Proč je odvážný? V první řadě, ve stěně nevede žádná oficiální cesta. Rozhodně tedy nečekejte značení. Přidejte k tomu fakt, že nastoupáte takřka dva vertikální kilometry s místy obtížným lezením, nestálé počasí a bonus, že ony dva vertikální kilometry musíte taky sejít, a máte základ na velmi slušný horolezecký den.

Nejvyšší stěna východních Alp

Watzmann (2713 m n. m.) je se svými třemi vrcholy naprostou dominantou oblasti. Vypíná se nad ledovcovým jezerem Königsee a podhorským městečkem Berchtesgaden. Celá oblast je vlastně počátkem turismu v Německu. Přes vrchol Watzmannu vede jedna z vůbec nejhezčích ferrat – na 2,4 km se nastoupá 800 výškových metrů, obtížnost je přitom maximálně B. Není divu, že je Watzmann i širé okolí chráněno národním parkem.

Pod stěnu lodí

Samotná cesta pod stěnu začíná poněkud netypicky – lodí. Musíte spolu se stovkami normálních turistů přeplout jezero a doplavit se k mezistanici St. Bartholomä. Vystoupí tu s vámi část turistů, ale zatímco oni vyrazí zkoumat přilehlý klášter (a restaurace), vy se vydáte údolím na východ, přímo ke stěně. Výstup pak začíná u Eiskapelle.

St. Bartholomä – stanice, kde budete vystupvoat

Je docela důležité se už dopředu rozmyslet, jak bude váš výstup probíhat. První ranní trajekty sice začínají jezdit „už“ v sedm ráno, nicméně to pro výstup pořád není úplně ideální. Alternativou je přijet už předchozí večer, což s sebou ale přináší nutnost tahat s sebou stan a věci na spaní (nebo je někde nechat a vrátit se pro ně). Zejména v brzkém létě je určitě bezpečnější na místě přespat a velmi brzo ráno začít, poněvadž jinak hrozí uvolnění kamenů z tajícího sněhu výše ve stěně.

Tři cesty

Zatímco cest jako takových ve stěně napočítáte desítky, obvykle se lezou pouze tři z nich. Kederbacherweg byle slezena jako první, už v roce 1881. Tehdy se jednalo o naprosto výjimečný počin. Většina cesty má obtížnost (podle UIAA) II, místa III, ale jedno místo, Schöllhonnplatte, dosahuje i obtížnosti IV. Horizontální délka výstupu je 3000 metrů a měl by zabrat něco mezi 6 a 8 hodinami za dobrých podmínek.

Východní stěna – právě tudy vedou všechny cesty

Další cestou je Salzburger Weg. S obtížností V+ je nejtěžší z popisovaných cest. Poprvé zdolána byla v roce 1923, ale nyní ji lezou hlavně ti, kteří chtějí mít jistotu, že ve stěně nikoho jiného nepotkají – oproti ostatním dvěma cestám je totiž suverénně nejméně navštěvovaná. Počítejte s tím, že ve stěně strávíte aspoň 8, spíš ale přes 10 hodin.

Berchtesgadener Weg

Berchtesgadenská cesta, jak zní otrocký překlad z němčiny, je z uvedených cest nejmladší, ale také nejméně obtížná – nejtěžší místa nepřesahují UIAA III. Právě proto si ji taky popíšeme nejpodrobněji.

Začíná se u Eiskapelle (830 m n. m.), což je jeskyni na konci nyní již malého ledovce. Odtud se zahýbá doleva směrem k suťovisku. Chvíli se leze žlaby, potom jsou dlouhé traverzy částečně po trávě, částečně po kamenech. Následuje část, kdy se v podstatě střídá lezení/chůze ve žlabech a po ostruhách, až dokud se nedoleze do oblasti ploten. Tam se nachází asi nejtěžší místo celého výstupu. Do plotny jsou ale natlučeny kruhy, můžete se tak v pohodě na laně odjistit. Dál už to nijak etrémně náročné není – stačí sledovat průvodce a mixem lezení s chůzí pokračovat směrem nahoru. V 2160 m n. m. se k cestě připojí Kederbacherweg.

O dalších 200 metrů výše se nachází bivakovací bouda (Biwakschachtel), kterou ale doporučujeme využít jen v případě opravdu špatného počasí, je totiž opravdu hodně stísněná. Nikterak těžkým lezením pak stačí dojít až na vrchol.

Prostřední, nejvyšší, vrchol Watzmannu – právě sem vylezete

Sestup

Na vrcholu stojí železný kříž a krásný výhled vám určitě bude satisfakcí za těch několik úporných hodin. K sestupu můžete využít dvě cesty. První z nich vede nejdříve po hřebenu na jih, odkdu se ale nakonec dlouhým ledovcovým údolím stejně stočí na sever. Výhodou je technická nenáročnost, nevýhodou pak už opravdu dlouhá vzdálenost – počítejte s 15 km.

Druhá varianta vede rovnou na sever, přes ferratu, o které jsme již mluvili. Je výrazně kratší, nicméně podstaně nebezpečnější i výškově náročnější. K tomu všemu navíc končí sestupem, kde člověk přijde skoro o 2000 výškových metrů. S jistotou lze říci, že je to v podstatě totálka pro vaše kolena.

Aby byl váš výstup úspěšný, je potřeba splnit hned několik předpokladů – primárně, mějte s sebou tištěného průvodce. Bez něj budete ve stěně ztraceni a stěží vám někdo dokáže pomoct. Vůbec není ostuda si nějakého (fyzického) vůdce zaplatit. Absolutním „must-have“ je i helma; stěna je totiž místy dost sypká a o padající seshora tu rozhodně není nouze. Posledním důležitým bodem je pak lano a veškerý „vercajk“ k němu. Hora je to určitě lezitelná i free solem, ale v některých případech se vpylatí být ten rozumný.

Diskuse - zanechat komentář

Please enter your comment!
Please enter your name here