ZÁKLADY FLORBALOVÉHO TRÉNINKU – ČÁST 11. – ZÁKLADNÍ FLORBALOVÉ SYSTÉMY

Pomalu, ale jistě se náš seriál o florbalovém tréninku chýlí ke konci. V dnešním díle si předvedeme nejzákladnější systémy, které se ve florbale užívají. Než začnu, chtěl bych na něco upozornit. Jak kdysi řekl jeden můj kolega trenér, při trénování je potřeba myslet. Není to jen o tom, že si stoupnete na lavičku a začnete svým svěřencům udílet pokyny na tabulce. V první řadě jde o to uvědomit si komu a jak je musíte podat. Čeho tím chci docílit? Uvědomění si, že pokud trénuji žáčky, nebudu je učit systémy!

Vzpomeňte si na svá chlapecká (nebo dívčí) léta, kdy vás nejspíš zajímalo něco úplně jiného než povinnosti a úkoly. Je třeba se zamyslet nad tím, že děti mají na svět jiný úhel pohledu než vy. Nejste to vy ve zmenšené a řekněme omlazené podobě, jsou to prostě děti. A děti vnímají systém jako povinnost, kterou po nich chcete. Nejsou schopny uvědomit si, že systém je to, co jim pomůže v pokračování a zlepšování jejich zábavy. Proto bych kategoricky oddělil skupinky podle stupně vývoje myšlení…

Elévové se mají hrou pouze bavit. Vašim cílem je naučit je nehrát v „chumlu“, víc se od vás nejspíš, co se týče systému hry, nečeká. Jinak by je to samotné ani nebavilo. Ani mladší žáci nejsou natolik mentálně vyspělí, aby pochopili systém. Platí pro ně asi to, co pro elévy. Připravte je však na to, že hra nebude vždy jen o „plácání do míčku“. Starší žáci jsou hraničním bodem. Najdou se tací, co bez problému systémy pochopí, pro někoho to však může být stále moc. Proto doporučuju začínat postupně např. se základní linií, kdy hráči postávají na útočné „modré“ (představte si dělení na hokejové třetiny hřiště) a snaží se pohybem na špičkách o zisk míčku, resp. o soupeřovu ztrátu. Od dorostu bych začal s plynulým nácvikem aspoň základního systému 2-1-2, který je v českých poměrech asi nejužívanější a rozhodně je nejuniverzálnější. Ve vyšších kategoriích se předpokládá základní orientace v systému 2-1-2, samozřejmě pokud se nejedná o nejnižší soutěže, kde jde skutečně jen o „získání chuti“…. Co si budeme povídat, snad právě v tom tkví kouzlo nižších lig… 🙂

2-1-2

Nejklasičtější systém, jehož předností je, jak už jsem zmiňoval, univerzálnost. Dá se užít, pokud chce mužstvo vyloženě bránit nebo jen spolehlivě odbránit nejnutnější. Nejspíš není příliš vhodný při napadání, ale i na tuhle formaci ho lze upravit směrem dopředu. Důležitým předpokladem správného fungování je kompaktnost systému. Je potřeba, aby si při této herní situaci obránci dirigovali hru a mluvili spolu! Nejčastější chybou při tomhle systému jsou situace, kdy hráči stojí stále na svých postech a nekomunikují spolu. Potom vznikají nedorozumění, která někdy končí zbytečně inkasovanou brankou. Základní rozestavení – viz obr – tvoří dvojice kousek od sebe stojících obránců, kteří nemusí držet společnou linii, ale musí o sobě vědět. Středem systému je centr, jehož prací je při útočení rozehrávání míčků, při bránění zabránění průchodu míčků přes střed. Není tajemstvím, že právě tenhle post je v celém systému klíčový a nutno dodat suverénně nejtěžší. Proto by ho měl hrát zkušený špílmachr, který ví, kam se postavit. Přední linii tvoří dvě stejně vysunutá křídla na obou stranách soupeřovy poloviny, která působí jako tykadla.

Důležitý je kompaktní pohyb pětice, kdy při přesunu hry doprava se celá pětice posouvá plynule na místo více vpravo. Stejně tak vlevo. Nesmí se stát, že se někdo „zapomene“, potom systém přestává být účinný!

2-2-1

Tohle herní rozestavení využívají mužstva, která chtějí rozhodit soupeřovy obránce takovým způsobem, aby chybovali. Stojí na principu vysunutého „provokatéra“ (tak nějak lze hráče nazvat), který běhá mezi obránci a snaží se je obrat o balónek. Pokud se mu to nepodaří, znejistí je alespoň v rozehrávce. Za ním jsou postaveny dvě linii tvořené dvěma dvojicemi, které atakanta doplňují. Systém by se měl hrát o něco vysunutěji než 2-1-2, poněvadž by vznikla ohromná mezera mezi napadajícím hráčem a jeho spoluhráči. Mezera pak umožňuje snadnou rozehru, kterou se právě snažíme eliminovat. Výhodný je jistě i v případě, kdy hráči užívají tzv. švýcarskou rozehru, neboli rozehru do V, kdy na vlastní polovině trojice stojí ve tvaru trojúhelníku a pokouší se soupeře vyšachovat.

Nejedná se o tak složitou záležitost jako v případě prvním, důležitý je však nácvik a hlavně – vysunuté „tykadlo“ musí být skvěle fyzicky vybaveno nebo se hráči vepředu musí střídat, pokud by se stalo, že se dostaneme do fáze postávání, čekání, nemá naše snaha pražádný smysl a námaha je zcela zbytečná!

1-2-2

Velice útočně laděný systém, který bych osobně doporučoval používat hlavně v zápasech, kdy proti nám stojí slabší soupeř nebo jen v případě, že vaší slabinou není střílení branek. Vzhledem k tomu, že my měli většinou problém opačný, tak jsme se 1-2-2 moc nevěnovali. 🙂 Velkou slabinou je právě poměrně značně oslabená defenziva, bránění musí být skutečně kolektivní (ještě víc než dřív!), pokud nebude pružná obrana, dojde k otevření vrátek ve vašem domečku a nebezpečí bude na světě.

…………….

Jak jsem již na začátku uvedl, systémy je možno kombinovat, a to klidně i během jednoho střídání, kdy k bránění užijete jednoho, k útočení druhého. Nutno dodat, že mnohdy je nad síly týmu zvládnout alespoň částečně vůbec jeden systém, natož několik. Proto si myslím, že v tomhle případě platí dvojnásobně, že méně je někdy více. Ale proti gustu….

————————————————-

Pozn. k obr.: Znázorněny jsou pouze systémy při bránění z pohledu červených (my), modří jsou útočící. Čárky směřující od modrých značí možný pohyb hráčů po hřišti. Teoretický pohyb balónku jsem neznačil, vzhledem ke spoustě možností by se stal obrázek nepřehledným. Červení jsou označeni bez pohybu, ovšem důležité je udržení správného tvaru systému a pohyb červených (bránicích hráčů)!

Projděte si i předchozí díly, najdete je v rubrice Trénink florbalu.Nejlepší je začít pěkně od začátku od prvního dílu:  Základy florbalového tréninku – část 1. – Než začneme…

Diskuse - zanechat komentář

Please enter your comment!
Please enter your name here