Gerlachovský štít (2654,4 m n. m.), často označovaný pouze jako Gerlach, je nejvyšší horou Slovenska. Z jihu je charakteristický velkým ledovcovým údolím, na vrcholovém hřebenu je hned několik podobně vysokých vrcholů. Ač nejvyšší horou Slovenska, nevede na něj turistická značka. Slováci se totiž rozhodli, že na z hory udělají tak trochu mýtnici – přestože výstup není nijak extrémně nebezpečný, minimálně ve srovnání s Alpami, potřebujete až na pár výjimek horského vůdce, který si za sebe pochopitelně nechá pořádně zaplatit, v řádech tisíců korun.
Pro legální výstup existuje spousta výjimek, v podstatě se jedná o členství v horolezeckém klubu (např. ČHS nebo Alpenverein), na základě kterého máte zpřístupněné časové „okno“ (obvykle na jaře nebo v zimě), kdy můžete na horu lézt legálně i bez průvodce. Ať už se rozhodnete pro legální nebo nelegální přístup, rozhodně se hodí vědět, jaké cesty nahoru vlastně vedou.
Normálka Velickou dolinou
Nejjednodušší (a taky zdaleka nejpoužívanější) cesta na vrchol vede z východu, od Velického plesa a Sliezského domu. Z něj se vyráží po zelené značce na sever, po překonání prahu Velického vodopádu se ze značky odbočí a po relativně velké pěšině se začne stoupat k širokému žlabu. Před nástupem do žlabu je nutno překonat malou stěnu (tzv. Velickou próbu), která je však dobře zajištěna skobami a řetězy. Pokračuje se Velickým žlabem, občas narazíte na zbytky cesty nebo pozůstatky zeleného značení, převážně se však musíte orientovat po vlastní ose.
Pro vystoupání na hřeben musíte prolézt malou roklinou, tak akorát na člověka. Ani potom však ani zdaleka nemáte vyhráno, to nejnáročnější vás ještě čeká, poněvadž vrchol ještě ani nevidíte. Je nutno přetraverzovat Kotlový štít (2601 m n. m.). Orientačně je to asi vůbec nejnáročnější pasáž – žebro střídá žlab, žlab střídá žebro a tak pořád dokola. Značení není (nebo ho jsou jen zbytky), obecně je ale lepší držet se pár výškových metrů pod úplným hřebenem. Některé pasáže jsou relativně obtížné, ale zvládne je i nelezec (i když možná bude muset chvíli hledat správnou cestu).
Přibližně v polovině traverzu už byste při jasném počasí mohli zahlédnout vrchol Gerlachovského štítu. Posledních pár desítek metrů se traverzuje Batizovský žlab, za kterým už se snadno dostanete na vrchol, posledních asi 10 metrů je navíc jištěno řetězem.
Sestupová cesta vede právě Batizovským žlebem. Ač se technicky vzato jedná i o výstupovou cestu, záměrně ji zde pro tento účel neuvádím, protože je z ní prakticky vzato jednosměrka. Za dobrých dní je tu docela rušno, což přináší riziko pádu kamenů. Pro ty, co by vyrazili nahoru bez povolení, taky riziko nahlášení horskými vůdci. Žlab je dost strmý, ve spodní části, u tzv. Batizovské próby, je zajištěný skobami.
Martinka už je jen pro zkušené
Zatímco výše uvedenou normálku zvládne prakticky každý, kdo netrpí výraznými závratěmi, u Martinky je to jiné. Její obtížnost je UIAA II – III, to znamená, že už je potřeba mít jisté lezecké zkušenosti. Je ovšem opravdu spektakulární. Začíná se v sedle Poľský hrebeň (2200 m n. m.) a se jde jen pár kilometrů na vrchol. Překonává se přitom hned několik vrcholů – Velický štít (2319 m n. m.), Litvorový štít (2423 m n. m.), Lavínový štít (2606 m n. m.) a Zadný Gerlach (2616 m n. m.).
Orientace je tu dost náročná a činí ještě větší problém než při normálce. Při plné variantě je potřeba umět slaňovat, neboť z Velického štítu vede velmi prudká, nelezitelná, hrana. Přibližovat postup je prakticky nemožné, neboť vás po cestě čeká nespočet žeber, žlebů, sedel, věží, věžiček, skalek, kamenů, boulderů i dalších skalnatých vychytávek. I s tištěným průvodcem jste obvykle ztraceni do několika mála minut od nástupu. Nejlepší (i nejjednodušší) přístup je zkrátka nastoupit a hledat si terénem nejjednodušší cestu.
Sestup vede opět klasicky Batizovským žlebem.
Ať už nelegálně nebo ne, buďte opatrní
Přestože výstup na Gerlach není objektivně nebezpečný, minimálně v celoevropském kontextu, můžou nastat situace, kdy se docela nebezpečným stát může. Jak už bylo několikrát zmíněno, největším problémem je zde orientace. Speciálně pokud je mlha nebo silné srážky, je extrémně jednoduché se na hřebeni ztratit. Na hřebenu se taky nachází desítky různých menších vrcholů, dokud tedy nejste na nejvyšším bodě, který je označen křížem, je prakticky nemožné vědět, kde přesně jste, a případně plánovat nouzovou cestu dolů. Za mokra taky všechny úseky neskutečně kloužou a i pro zkušené lezce jsou spíš radši rychle pryč.
Dalším problémem je celková fyzická náročnost, počítejte s převýšením přes 1700 metrů a klidně i 10 hodinami na nohách. Kvůli riziku bouřek v létě budete navíc vstávat hodně brzy, počítejte tak ještě s nevyspáním. Pokud navíc budete riskovat výstup bez povolení, počítejte i se stresem z odhalení a případné pokuty.
Nahoru vedou ještě další cesty, které jsou víceméně modifikací dvou hlavních – žlabem na Tetmajerovo sedlo, Gipsyho nebo Tatarkovou ferratou, Dromedárovým chrbátem nebo z východního Batizovského sedla na Zadní Gerlach – nejsou extrémně obtížné, ale jsou rozhodně obtížnější než předchozí dvě, doporučujeme je tak jen těm, co si jsou svými schopnostmi opravdu jistí.
