Před pár dny celý svět obletěla zpráva, že tragicky skončilo utkání boxerů v Soulu o interkontinentální titul organizace WBO.
Ve váze do 51 kilogramů sice jihokorejský profesionální boxer Čche Jo-sam obhájil mistrovský pás, ale po duelu s indonéským vyzyvatelem Herim Amolem upadl do komatu. Snad všechny televizní kanály odvysílaly děsivé záběry dvou boxerů, kde jeden dostal úder do hlavy, po kterém se však ještě otřepal a pokračoval dál.Dokonce ještě vyhrál.
Vše to vypadá jako dobrý námět pro další hollywoodský film. Dnes už známe ještě smutnější pokračování. To, čeho se všichni báli, se stalo bohužel skutečností. Tento jihokorejský profesionální boxer byl po týdnu stráveném v umělém spánku prohlášen za mrtvého. Osud tohoto mladého člověka nás vyburcoval k otázce, co vše podstoupit sportu a co už nám za to nestojí. Samozřejmě to není tak jednoduché, pochybuji, že kdyby Čche Jo- sam věděl, co ho čeká, jen těžko by na zápas nastoupil. Zůstává tu ale dál jedna věc- o život přišel mladý a zdravý člověk. A kvůli čemu? Kvůli nebezpečnému sportu. Tenhle pohled na celou situaci je zcela nesprávný. Který sport totiž není nebezpečný. A jdeme ještě dál. Která činnost není nebezpečná. Nikdo z nás neví kde a jaké nebezpečí na nás čeká. Sport jako takový zde rozhodně není viníkem.
