Odšktrej si: kolo, kolečkové brusle, boty na běhání, boty na kolo, boty do vody, plavky, lezečky, sedák, karabinu, čelovku, kajak, pádlo a někteří i kolečkové křeslo.
Ne, nejde o zápis z exekuce obchodu se sportovním zbožím, to je jen stručný pohled do zavazadla, jaké si musel zabalit každý účastník 9. Otevřeného akademického mistrovství ČR v SURVIVALU. Závod se konal již tradičně v nádherné lokalitě – oblasti Hluboké nad Vltavou, CHKO Blanského lesa a pro ty méně zdatné mapaře i v širokém okolí. Závodníci se po 24hodin potýkali s takřka dvaceti disciplínami rozesetými po ideálně zvolené trajektorii přesahující 150 km. Nebylo ale obtížné překonat díky chybám v mapování číslo začínající dvojkou. Přesto, že se jednalo již o 9. ročník, byl letošní závod mimořádný. K akademickým a open kategoriím přibyla ještě kategorie nová, kategorie vozíčkářů. Má-li někdo pocit, že vozíčkář a takový extrémní závod nejdou dohromady, během 24 hodin z pátku na sobotu by názor změnil. Trať pro handicapované kopírovala tu, kterou absolvovali i všichni ostatní. Start, cíl i řada disciplín shodných. Tohle neměla být propagačka pro sponzory, tohle měl být pokus poměřit zdánlivě neměřitelné. Závodníci i pořadatelé cítili, že jde o velkou neznámou, o závod s jakým u nás nikdo zkušenosti nemá. Očekávané komplikace s pomalu odpadajícími vozíčkáři, kteří ani většinou netušili, do jak velkého souboje s vlastním já se pouštějí, se nekonal. Změť zdravých a postižených, která se po startovním výstřelu společně ponořila do tmy, vytvořila neuvěřitelnou atmosféru plnou jediné emoce – touhy dokončit závod. Ti na kolech s hrůzou zjišťovali, že vozíčkáři na handbiku (trojkolka poháněná ručním pohonem) jsou schopni jet stejně rychle a mnohdy rychleji, že dokáží zdolat převis lezecké stěny i zastřílet brilantně z luku nebo pistole. Tady už přestalo jít o pocity soucitu a shovívavosti, tohle byl závod těch, kteří můžou vše a těch, kteří by to dokázat neměli, ale dělají to. Čas zamíchal zpocenými těly a na kanálu v Českém Vrbném, kde všechny kategorie absolvovaly slalom na divoké vodě obtížnosti do WW3 už nikdo neříkal vozíčkář nebo zdravý. Sem už dojížděla jen čísla a za nimi unavení závodníci s puchýři na nohou na rukou nebo. Ze 120 účastníků včetně handicapovaných nikdo závod nevzdal a všichni dojeli do cíle. Devátý ročník už zná své vítěze i když všichni kdož v takovém závodu dojedou do cíle jsou vítězi. Pro někoho radost, pro další získání nových zkušeností, pro všechny pak jednoznačně překonání obrovské výzvy – že něco takového jde zvládnout a právě s radostí. Z pohledu pořadatelů jednoznačný úspěch a snaha učinit z devátého ročníku zároveň ročník první. Ročník, který smazal handicapy.
Pořadatel:
…byla to jedna z nejdelších nocí v mým životě. Přiznám se, že když máte přeložit z lodi do vozíku člověka, o kterém víte, že se bez vás nepohne, je to zvláštní pocit moci. A když pak zjistíte, že než jste o tom dopřemejšlel, sedí už v tom křesle, kam se přehoupnul sám, dojde vám, že je to stejnej magor jako ten, co přiběhl po svých…
Ředitel závodu:
Myslím, že se nám podařil mimořádný kousek, za který musíme pochválit sebe, pořadatele ze strany postižených, dobrovolníky i všechny, kteří nás podpořili. Hlavou mi táhly všelijaké scénáře, od technického fiaska po odpor závodníků. I mně se potvrdilo, jak moc tyhle lidi neznáme. Myslím, že propojení kategorií inspirovalo jak zdravé závodníky, tak handicapované. Rozhodně to cítím jako přínos pro nás pro všechny. Přiznám se, že tenhle závod děláme už dlouho a jestli můžu použít termín nová krev, tak vozíčkáři ji nepochybně do žil tohoto a doufám, že dalších ročníků nalili..
